A vážným tónem jsem jí řek’:

Jak rád bych šel v svých citů smavý svět,

v ty kraje daleké, kam doletím jen snem,

budoucích rozkoší si pěstit zářný květ –

neb klek’, má bruneto, ve chrámu tvém,

ssál vůni vlasů tvých a světlo očí tvých

a jitra bez nálad tvým zbarvil úsměvem,

tvé duše oslavu pěl v slokách vášnivých,

jež platíš ráda tak svým sladkým polibkem –

však v duši hluboko vře pomsta zjitřená:

za útisk Lidskosti, již vraždí mroucí Věk,

vlast lidí šťastnějších, tisíci vysněná,

v boj hlasnou polnicí zve nových myšlenek:

tvé teplé objetí teď musím opustit,

jít v zápas úporný a do krve se bít...!