A včera, když nás hýčkal večer vlahý

A včera, když nás hýčkal večer vlahý

a srdce rozechvěnou bylo lyrou –

já myslíc, že ti říkám pravdu čirou –

svou první lež jsem vyslovila, drahý.

Po otázce tvé srdce vztahujíc

své lačné, jenom v přítomnu jsem žila,

když říkala jsem – ráda mít tě víc

již nemohu. Mne láska naplnila

po okraj sám, že nepřečnívá břeh,

a náplň srdce vrchovatá tak,

že jediný jen pouhé touhy vzdech

a drahocenný obsah přelit pak.

A přece z nepravdy se srdce viní,

když plno včera, plnější je nyní.