A VĚŘ...

Nech u nohou svých, Mistře, prodlít duši mou,

ji bratří, sester, světa tíží bol,

jde hrůza kol –

rci, kde jsou hvězdy Tvé,

kde slitovnost je Tvá?

„Jde hrůzou oděna!

Však paprsků mých neuhasla hvězd,

ty svítí v šíř a v dál a v hlubiny –

v hlubiny nitra říše vnikají

a světlo, sílu, obrod křesají.“

Ó, vím to, vím! Však marně bráním slzám svým,

je, Pane, přetěžký ten velký kříž,

znáš jeho tíž, –

hle, drtí chabé, mdlé,

však přece děti Tvé.

„Nuž, ano, děti mé, –

je hrůzou vedu v oblast očisty,

je pozvedám nad hvězdné obzory,

v obzory věčna, v kříže znamení,

by slavily své druhé zrození.“

Nuž, u nohou Tvých, Pane, v slzách kořím se,

Tvůj – bratří, sester bědy, boly, tíž –

posvětiž kříž,

by děti chabé, mdlé,

poznaly srdce Tvé.

„Na kříži srdce své

jsem světu otevřel, by vešel v mír;

tou branou vítám jeho návrat teď

v dům Otce, v smírné lásky objetí

a v nové ducha křídel rozpjetí.“

Tvá vůle svatá buď!

Zem v pokoře svou skloniž hruď

a věř, že z brázd, jež orá velké utrpení,

povstane nové, silné, svaté pokolení.