A vlny bouří dál.

O peruti zkrvácené hořem

letí myšlenka má žití mořem,

jež se po třikráte děsně zdulo,

by mé nejdražší v něm utonulo –

a vlny bouří dál.

Nejprve – ó jak to víří v hlavě! –

otec zhynul v rozkacené vřavě,

pak mé dítě, prvosenka jará,

naposledy matička má stará –

a vlny bouří dál.

Smutno, teskno! Srdce mé i skráně

dnem i nocí stále myslí na ně;

za to často v myšlenek mých taji

v píseň vtěleni mne objímají,

a vlny bouří dál.

A přec šťasten jsem i v trudném žele;

planeť jasnou hvězdou na mém čele

jejich lásky vroucí políbení,

a v mé duši červánkem se denní;

leč vlny bouří dál.