A VŠICHNI LIDÉ MOHLI TU BÝT ŠŤASTNI

„Je život závistivý, teskný, teskný,“

mi řekla často zrakem ta, jež vdala

se proti svojí vůli. Často řekla

to jedním, uklouznuvším vzdechem

a tupě, zádumčivě loučila se.

Před statkem slunečnice houpaly se

a z oněch slídových svítivých strání

horečné slunce do alejí dýchlo

a marně ptáci zaleklí kol blyskli,

oblaku za touhami šla a trávu

vzduch opojila zdravou zemní silou...

A to mi řekla... Dřímaly v tom tiché

ty narážky na první její lásku,

o které dlouho ještě tehdy víme,

když k mlčení jsme dávno odsouzeni...

Tak často jedním dechem zapomněla,

že její muž ji miloval a dítě

se smálo zlatovlasé... Milé knihy

na stolcích pohozeny, klavír zavřen

se černal jako rakev v sadě květin...

Leč celý svět to nepochopil nikdy,

ni já, když zřel jsem bílý statek, lesy,

hluboké louky, světlušky kde plály,

tajemná tichá místa, plaché zvuky,

kde přelet srnců v černých větvích budil,

hájovny, na jichž prazích děti zřely

očima divých žínek na cizince,

kde zřel jsem svahy v žlutém listí dubin

jak oddychují do par podvečerních,

kde zřel jsem vsi pod statkem osvětlené

a kde vždy byl jsem neskonale šťastným...

A všichni lidé mohli tu být šťastni...

Jen ona chodila tu jak lež hrdá

a zimomřivá, chladná, povznesená,

ssající dosud v cizí půdě vzněty...

Kdys dávno z bouře vyvázla loď pyšná,

leč kotva její na dně zachytla se

a přeražena ulpěla kdes v hloubi...

Tam na něčem se marně zakotvila,

co loď se v blescích dále potácela

až posléz zachráněna, jako ve snu

skloněna k boku, potácivá, plachá

po moři mezi červánkem a stínem

dál vlekla křivkami svůj černý stožár...