A vzešlo jaro...

A vzešlo jaro; zakypěla země

tou silou tvůrčí věčnou, přetajemnou;

zabušil tlukot srdce jího ve mně –

a kouzelná tu ejhle! změna se mnou:

na ňádra její klesnouc v rozechvění

i v sobě cítím onu velkou sílu –

mé mizí „já“ – leč v sterém násobení

v každičkém jejím znova žiju dílu.

Zachvěl se stonek mladinkého vřesu –

útrobkou jeho v opojení dýši;

zašuměl vrchol velikána lesů –

v sluneční jeho já se vznáším výši.

Ozvalo v křoví útlounké se ptáče

dojemným zvukem bolestně a sladce –

tož srdce moje v rozželení pláče,

a roztouženo svého hledá vládce.

Na keři poupě bujně puká svěží –

a srdce moje z hrudi uniká mi;

bystřina hravá v podol květný běží –

myšlénky mé o vlnky, spějí s vámi!

Hle pažit květný! na každičké řase

hrdě se perla zlatoskvělá vznesla –

toť duše moje blahem rozplývá se

a sladkou rosu slzí v oběť nesla.

Krajinou šírou volně větřík letí

a líbá hory, stráně, břehy, háje,

svým políbením k volnosti je světí –

a volna, třikrát volna duše má je!

Nechť zahynu! tajemná síla bytí,

co mocně každou proudí žilou mojí,

ta nezhyne, leč k novému nás žití

s prazdrojem u velký cel se spojí!!