A vztáhnu-li dlaň k výši, ke hvězdám,

A vztáhnu-li dlaň k výši, ke hvězdám,

hned bližší jsou mi. Po člověku však

když vztáhnu ji v skutečnu střízlivém,

hned vzdálen mi. Tak jenom v tichu svém

hovoru snů svých tiše naslouchám

a v kruhu přízraků těch neživém,

jež kolem mne se tísní jako mrak –

svou volbu mám. A neptám se, kdo jsi,

na trůn tě zvedajíc, rty neprosí,

bys zůstal. Sny mé tebe uvězní

víc než-li skutečnost a neztěsní

mou duši zklamáním. V své moci mám,

když skutečnost se zradou rozběsní,

svou lásku vynést v snech až ku hvězdám.