A zase!

Dnes rozrušen jak bouří moře ke dnu

a zítra tichý s klidnou resignací,

dnes hravým úsměvem a zítra prací

vždy hledám pravdu odvěčnou a jednu.

Ať lehce hippogryfu v hřívu sednu

a v ether letím jako tažní ptáci,

ať duch se v prachu, potu utrmácí,

číš tajů věčných přece nepozvednu!

Juž stokrát chtěl jsem ruce složit v klínu

a žíti jako zvíře, jak stvol trávy,

jenž v jas i mračno patří klidně vzhůru.

Však darmo! K tomu závratnému víru

se vrací duše, motýl plápolavý,

jenž dost se cítí silným do azuru!