A zase lidé bědují

A zase lidé bědují

pro žaly pochované,

nad nimiž posud jenom svit

půlnoční lampy plane.

Květ ovšem povždy bujaře

od stromu k stromu skáče

a větru v hravém zadutí

mní snadno, že je ptáče.

A třeba jemu brzká smrť

již náruč svou otvírá,

on všeho blaha okusil

a marně neumírá.

Onť svoboden a vesele

naň zpomíná si ptáče,

neb příroda teď živých jen

a otroků jen pláče.