A zemřela – tak mladá, krásná, světlá –

A zemřela – tak mladá, krásná, světlá –

Bůh povolal si k Sobě anděla,

jak holubice bílá duše vzlétla,

a v oblacích se hvězda zaskvěla.

Tu knihu lásky, v které v žití četla,

tu drahá ruka zbožně zavřela –

peň vichr zlomil – růže nedokvetla,

ty snivé oči mlha zastřela.

Jak světice, jež s nebe sestoupila,

zas vrátila se k Bohu svému zpět,

tak dobrá, krásná, na svět nepatřila.

Teď hvězdami se duše Její dívá,

a Její vůní vydechuje květ,

jak slzu soumrak rosu s listu schvívá...