A ZEMŘEŠ, ZEMŘEŠ JISTĚ...

I tvé tělo bude se rozkládat,

až do vlhké vloží je hlíny,

i ty půjdeš jednou na vždy spat

a z duše tvé zbudou jen stíny...

A stavidla věčnosti bytost tvou vpustí

do širého jezera Neznáma,

dál svět bude hřmíti a tvary zas růsti,

však ty zmizíš, proměněn před náma!

A ruce tvé studené skříží kdos,

tvé zraky se uzavrou zcela,

ta jiskra, jež planula z jejich os,

jež nadšením byla vždy vřelá,

bod jasný, kde duše tvá smála se kdysi,

a plakala, duše tvá dumavá,

smrt zakalí, se zemí nehybnou smísí

a z života zbude jen únava...