ABAELARD HELOÍZE.

Zvířetnice za hory se sklání,

Ubledlá s ní mizne denní zář;

Za rybníkem nad porostlou strání

Plné Lůny bledá vzchází tvář;

Tichosť kol svou peruť rozprostírá,

Zvonku zvuk jen nad lesy umírá.

Samoten teď při okénku sedím,

Posuď lásky k tobě cítě moc; –

Zasmutnělý v dálné hory hledím,

Jenž se víc a více tratí v noc;

Tak mé štěstí prchá dál a dále,

Až mne obstře hrobu temno stálé.

Heloízo! by mně bylo dáno

Spatřiti tě ještě jednou jen,

Nežli v lůžko bude mi ustláno,

V kterém věčný spáti budu sen;

By, jenž tebe stíní, prchli mraky,

Oko mé v tvé stopilo se zraky;

To má touha z tmavého kdy lesa,

Kolem něhož louka zakvětá,

Vranný havran nad hvozdy se vznesa

Rychlým křídlem v hory zalétá;

Neb kdy tam, kde lípy stín se vlaje,

Holub s družkou ve větvích si hraje.

S oblaky nad zem se vznesti toužím,

Rychlý s ními konati chci let;

Však ach darmo, darmo jen se soužím

S svobodou mně zašel mou i svět;

Slunce zhaslo, a noc sklesla černá,

Mezi mnou a tebou dívko věrná.

Oba nás zavírá temná chýže,

Zeď klašterní od všech brání stran;

Přísaha nás oba stejná víže,

Mezi námi bouří ocean;

Zem i moře proti nám se zdvíhá,

Lásku naši zem i moře stíhá! –

S Bohem buď! – již víc se neshledáme – –

Dál nemůžu; – – bolestí jsem zmdlel,

Myšlenka ta ňádra bolno láme,

Strašlivý mi v srdci budí žel; – –

Slyš v tom zní slavíka klokotání,

Bolesť má tu rozplyne se v lkání. –