Abelard a Heloisa.

Na luhy a šíré háje

Večer kvítka rozsívá;

Jedno však z těch dítek máje

Vždy hlavinku klonívá.

Krásu děvy

Bez ulevy

Klášterní zajímá moc.

Kvítko ladné

Smutně vadne,

Dává světu dobrou noc.

Bože! červánky se třpytí,

Slavík sladce klokotá,

Bledá luna jasně svítí:

Kde jsi, Heloiso má?

Ticho! z domu

Zvuk to zvonů

Truchlivě a dutě zní.

Ztichly písně

Mé, a z tísně

Zpěv se dere pohřební.

Abelarde! patř na kvítí,

Nevábí tě vonný máj?

Heloiso! nechceš jíti

Zpátky přes ten dálný háj?

Ne, nám v světě

Žel jen květe,

Žáden z nás jej nevolí.

Kdo se souží,

Darmo touží,

Samota ho nebolí.

Přes vody to smutně znívá;

Abelarde, jsi-Ii to?

Přes daleký hvozd to zpívá;

Heloiso, ty-li to?

V květném máji

Sladce v háji

Slavíčkové šveholí:

Zamkni mříže,

Temná chýže,

Mne samota nebolí.