Abonentka.

Když věčně luzná usedáte v loži

tak vznešeně na předplacené křeslo

a krásná jako andělíček boží

se díváte, co očí se k vám vzneslo –:

já kouzlem jatý nevím v chvíli příští,

zda pláče se či jásá na jevišti,

zda po všem už či hrát se teprv začne.

Nadšení plný zřím jen vás a je mi,

kdes v samotě že udivením němý

zřím v nebe krásné, hvězdné, bezoblačné...

Vy kráse svojí těšíte se, mladá

a zářící, vám hvězdy z očí planou, –

leč mně, ó běda, v příští chvíli padá

stín zasmušilý v duši rozkochanou.

Já vím, že v žití vše jen chvíli těší...

Tam vedle vás hle s nevídanou pleší

se do fauteilu váš pan otec kácí

a v očích zřít mu: já mám své tři domy

a čtvrtý stavět právě napadlo mi

a pátý s šestým koupím na Pankráci.

Ó hrůza, slečno... A pak paní máti,

jež, chudák, dávno je už z krásy květu...

A věřte, vždycky myšlénka mne chvátí,

mít vás by bylo dobře pro poetu.

Snad patnáct svazků pak bych napsal v roce:

satiry psal bych na pleš pana otce

a epigramy na břich jeho velký

a na to, jak tak v bázni boží tyje.

Na milostpaní psal bych elegie, –

a na svůj idol hymny, ódy, znělky...