ABSTRAKTA

Hle Myšlenky, hle Pravdy, Theorie!

Je člověk vytvoří, a ona ihned

ovládne tvůrce svého. Řádem žití

pak vládne, žije. Tak jsou mezi nimi

ty, ony, jimž se zdá být přisouzený

běh klidný žití; bez nepřátel kvetou

a tiše stárnou, vyplní svůj úkol

a nepovšimnuty kdes maně zhasnou.

Jsou jiné, jež se hřmotně zmocní vlády,

tyranky hlučné, otrokářky duší.

Ty často vlečeny jsou k popravišti,

když jiná násilnice zdvihne odpor

a vládu schvátí. Barbarky jsou drsné,

jež udiví a vysmány jsou potom;

jsou snílci, jež lze s úsměvem jen trpět;

jsou mučenice, jež se žalářují

a pálí na hranici, z popele, pak

jak fenix vzletnou k vítěznému žití;

jsou oběti, jež dnešek vztekle vraždí

a zítřek vyhlašuje za světice;

jsou šarlatánky, trucovité lhářky,

komediantky soucitu i citů,

jsou bloudkové, jsou nemocné, jsou blázni,

a každá přijde v žití s právem žíti,

a každá najde svoje vyznávače,

své sluhy odané i příživníky,

své osudy, svůj skon i místo

pro hrobku svou i zmínku v knize dějin.

Dva jediní, dva věční, nezměnění,

se dívají v to kolotání všeho,

tož Život, Smrt. Od Něho všecko spěje

různými cestami a proměnami

k Ní, jež tu v rozepjatou náruč chytí

znavené tílko. Takto rodičové

si s děckem hrají: smavý košiláček

z objetí otce květnou loukou běží

k té mámě, která rozpíná mu ruce,

by chytla jej a zlíbala mu oči.

A upadne-li děcko v půli dráhy

a vykřikne – tu oba skočí k němu

a otec Život či máť Smrt je zdvihne

a hýčká – u otce se rozesměje,

u matky skloní hlavičku a zdřímne...