ABYS NEVIDĚLA.

Své oči zavři. Přec mne uzříš pláti,

pochodeň živou, jež k tvé slávě hoří.

Neteskni po dni, jenž se nenavrátí,

přijmi noc ticha, která se ti dvoří.

Mé rty jak lodě plachtoví se chvějí

a pocel jediný se mění v příval,

jímž dám ti krev a zanícení její,

by z noci vstal nám den a zpíval.

A budu němý, neboť moje slova

ve výhni rtů se v popel trpký spálí.

Sám přijmu hořkost tu a rty mé znova

tvých budou ždát, by cele se mi vzdaly.

Jak slyšela bys šepot palem, kvítí,

tak skolébáš se v něhu zapomnění.

V míjivé náruči mé budeš sníti

o plodu, jenž tě v nesmrtelnou změní.

Své oči zavři, abys neviděla

bolesti, která nesmrtelné tvoří.

Vteřiny mrou. A krása tvého těla

věčnými nadějemi bíle hoří.