Ač čásť jen všehomíra.

Ač čásť jen všehomíra – vesmír celý

v svých prsou nosím sám a myslí svou

obsáhám jeho velkosť: světy zas

vždy nové tvořím v nezměněném lesku;

tisícem hvězdic, teprv zrozených,

a stejnou krásou skvělých posázím,

jak záhon květy, blankyt nebeský;

tu jeho tváři, nyní zasmušenou,

a čelo v děsné mraky zhalené

mu opět vyjasním, jak vesny dech

kdy ovane jej dechem svěžitým.

A země se v mém oku nikdy tak

jak v mysli ohnivé mi nezelená,

a háje stinné, čilé ptactvo v nich

o něžné lásce šeptající;

a květy pestré, vlnky bublavé

i žhavých blesků ráz a hřmotný pád

má mysl mocným štětcem obrazí.

Vše patří mně a vše mi poddáno,

jen jedno schází v řadě služebné:

toť člověk já, jenž nitrem vlastním

nemohu vlásť – nestačí síly mé.