Accedia.

Ta trpkost na dně duše stále leží,

že nevím, co neb kdo by moh’ jí hnouti,

jak skanula tam žití dlouhou poutí,

teď v kapkách krve žilami dál běží.

Mře pod ní osení mých písní svěží,

a vůle prohýbá se, křehké proutí,

jak z dálky slyším vichry sporné douti

a vášeň hřímat, hřebce bez otěží.

Já všady nastavoval duše kalich,

kdo první nalil mi doň hořké žluče,

to dělal pozorně a v dávkách malých.

Až tomu zvyk’ jsem v resignacích stálých

a teď, když stáří na mé dvéře tluče,

o chudých sním a vyděděných králích.