ACH, ANO...

Ach, ano, mám Tvou bílou duši rád –

však, drahá, snad to velkým hříchem není,

když dím, že chtěl bych aspoň jednou vzplát

Tvém na rtu v dlouhém, vroucím políbení.

Že na chvíli jen chtěl bych přiklonit

k Tvé drahé svoji rozpálenou hlavu –

a vedle snů Tvých bílých svoje snít

a na rmut zapomnít a na únavu.

Tvé cítit hrudi a Tvých ramen zdvih,

dát smutek s čela schvívat si Tvým dechem –

a tušit, co se vlní v prsou Tvých,

že vše jest citů duše mojí echem.

A tušit, jak těl našich objetím

si také duše naše v náruč klesly –

a radostným svých křídel rozpjetím

jak naši lásku k tváři slunce vznesly!...