ACH, AŽ JEDNOU...

Ach, až jednou lidu zloby

ustelou mi postel tvrdou,

zbudou přece jedny oči,

které pro mě plakat budou.

A pak – až mé tělo chladné

zasypají černou hrudou,

zbudou přece ještě rety,

jež se za mě modlit budou.

A až jednou z těla mého

pouze holé kosti zbudou,

naleznou se přece ruce,

jež mým troskám žehnat budou.

A až všem se hrob můj stane

přátelům mým trpkou nudou,

naleznou se přece nožky,

jež ku hrobu chodit budou.

A až na mém černém hrobě

pouze trávná stébla zbudou,

naleznou se přece prsty,

jež tam květy pěstit budou!