Ach, jak tu letí léta!

Ach, jak tu letí léta,

jak všecko hyne tu!

Co na té zemi zkvetá,

vše má čas odkvětu.

A mdloba táhne kostmi

a rychle bělá vlas;

a marnost nad marnostmi –

toť lidských dnů je ráz.

Slast, již jsi znal co dítě,

ta mizí jako dým

a nejspíš opouští tě,

co miláčkem je tvým.

A mládí touha sněná

a jeho štěstí lesk

se rozpadá jak pěna

a zbývá trud a stesk.

Jak k spolku ku věčnému

si ruce tiskneme

a náhle konec všemu,

když nejšťastnější jsme.

Druh za druhem nám mizí

a často beze stop;

tak přes hroby jdem cizí,

až klesnem ve svůj hrob.

A přec – ať vše nám zničí,

nás nezdrtí ten zmar;

nám právě z něho klíčí

svět nehynoucích jar;

ráj útěchy, svět štěstí,

kdys vinou zavátý,

jenž znovu chce nám zkvésti

pod křížem Golgaty.

A zkvete! Čím víc hloží

a šaleb závějí,

tím víc v nás víry Boží

a svatých nadějí.

Ba, nechať časem všudy

jen noc a ssutiny,

tím blíž nám svítí v trudy

zář věčné otčiny.