Ach, již to dávno!

Byl kdysi lid – ach, jest již dávno tomu,

že v pohádky jej jako reka kladli

a trnuli, že pánem blesků, hromů;

před hvězdou slávy jeho slunce vadly.

Ach, již to dávno! – Netřeba se báti,

že jeho duch zas světem pozatřese,

že lež a hanu hrotem blesku schvátí

a vrahy s trůnů skrvavělých snese.

Ach, již to dávno! Uvolněte smíchu,

vyvalte kletbu jemu na památku,

on byl tu kdys! Teď volno zase hříchu,

a jeho sláva jenom v kolovrátku!

Ach, již to dávno, což jste tomu rádi,

že jeho duch kdes’ po oblacích pílí

a černou chmurou oči kalné hradí

a v útěchu si starou píseň kvílí!

Ach, již to dávno! – Bylť on Fingal v boji

a Ossian v písni – nač to vzpomínání!

Již vaše hana k výbuchu se strojí

a žezlo k novému zas bičování!

Ach, již to dávno! – Nač té písně tady?

Vás rozesmát a posměch sežít lidu,

jenž dav si chleba vydrat, mře teď hlady,

zblbělým Jobem těše tu svou bídu?