Ach, lidskost! – Svaté nám vždy toto bude heslo,

Ach, lidskost! – Svaté nám vždy toto bude heslo,

jímž na sta nových hvězd se v lidstva mlhy sneslo,

před kterým Kristovy kdys probodené ruce

jak slunce svítily, za nimiž revoluce

šla v ruce s pochodní bratrství, volnosti

všem spásu hlásajíc, čas plesu, rovnosti!

Ó strom to zázračný, ve jehož větví stínu

plát láskou k bratrům všem, usmířit každou vinu,

být první člověk zas a ve všem všudy ryzí!

Té písně bájný šum nám z duše nevymizí.

Dnes nových hrdin rod zas k lidskosti se hlásí,

ji píše na prapor a deptá staré časy,

má právě lidskostí být minula chrám zbořen.

Do výše s lidskostí! – Však podtínají kořen,

ten kořen hluboký, jenž národností zve se,

zkad hrdá koruna tvá, lidskosti, výš pne se!

Je možno mysliti strom sobě bez kořene?

A kořen přec to jest, jenž mízu do cev žene,

jím z prsů matky strom svou všecku čerpá vláhu,

jímž roste, pne se výš, by stíniti moh’ dráhu,

po které kráčeti má člověk příštích věků.

A nyní chlapců tlum v opilém vášní vzteku

se umí nadchnouti pro kmene nádheru,

však svatý na kořen svou vzpíná sekeru,

v svém bludu nevidí, že jemu každá rána

je kmeni celému, koruně šumné dána,

že každou na kořen též peň se otřese,

jímž ptactva zpěvný rod hned prchá v úděse,

včel, hmyzu plesný ruch, že celé stromu žití

se pádem kořenu v zmar, smrt a zhoubu řítí.

By heslo měli jen a novou k písni látku,

na kořen sahají, syn zbujný na svou matku,

jí derou prs i skráň, jí v svatou hlavu buší

a k nářkům rodičky jsou zaslepení, hluší,

chtí stromů ve stínu si odpočinout jednou –

a mlátí v kořen mu! Čí ruce, matko, zvednou

se k tvojí obraně, když rvou tě vlastní děti,

pod heslem lidskosti psů smečka v lačné změti

když na tě vrhnou se, rvou, zapírají tebe?

Můž’ bez kořene strom se hrdě vzepnout v nebe?