ACH MATKO...

„Já vrátím se, řek’, v boj a do ciziny,

když z domu odcházel – a teď se domů vrací...“

„Ach dcero, dcero má, den v šeru se už ztrácí,

po bílé cestě tam to temné kráčí stíny.“

„Mé srdce neklidné je, duše touhy plna,

vždyť domů vrátí se, a já ho matko zřela –“

„Oh, dcero, u kaple, jež tmou se v dáli bělá,

to lehce přeběhla obilím vánku vlna.“

„Ach, matko, srdce mé si radost svoji skrývá,

to on, to on, jej zřím, a navrací se domů –“

„Oh, dcero, dcero má, zelená haluz stromu,

to vánkem pohnula se, šerem tobě kývá.“

„Hle, celá bytost má jej matko má ó tuší,

i úsměv jeho zřím, ten úsměv známý, vlahý –“

„To ve svém srdci zříš předrahé tváře tahy,

oh, dcero, dcero má, to úsměv ve tvé duši.“