Ach, nebuď smuten...

Ach nebuď smuten, jednou hvězda,

po druhé kámen v srdce padne,

dnes rozkvete tam tisíc růží,

z nichž do poslední zítra zvadne.

To byly hvězdy plny záře,

to růže byly sladké vůně,

jež rozjasnily, rozplesaly

mé srdce, jež tak těžce stůně.

Jen nebuď smuten, ať to bolí,

vždyť ještě včera mne to hřálo,

já se slzami tomu žehnám:

co nebe dalo, nebe – vzalo!