Ach odpusť!

„Ach odpusť!“ to mi stále duši zrývá,

to slovo žele, lítosti a studu,

to slovo lásky, bolesti a trudu,

ta prosba k tobě, matko, věčně živá.

Ach odpusť! odpusť! totě vše, co zbývá

mi z mládí mého prostřed žití bludu,

jen výkřik ten, jímž věčně volat budu.

Ach odpusť, odpusť, matko milostivá.

Co odpustit máš, nevím, ale všecko.

Mně zvučí v duši prosba tato stále,

jak volal jsem ji jako malé děcko.

Ach odpusť! odpusť! budu lkát ji dále,

nechť svět jí nedbá a jí nepochopí,

však matčin prach se v slzy ještě stopí!