Ach, přijde čas?

Ó lide Husův, popatř po Sionu

a po vlasti, co vůkol zří tvůj zrak?

V té zemi Žižkových kdys legionů

jak září asi kalicha dnes znak?

Ach, kde květ mnohý stkvěl se po záhonu,

dnes všudy smutno, neveselo tak.

Jak zvadlé všecko v zahradě té Boží,

co trní tu, co koukole a hloží!

Kde jest ta vroucí víra apoštolů,

jíž slavně přemáhali vzdorný svět?

Kde jejich síla v útrapách a v bolu,

jíž znali v Kristu všecko přetrpět?

Kde věrnost, s jakou kříž svůj nesli spolu,

kde jejich nadšení a mocný vzlet,

jenž povznášel je nad zášť, nad ústrky,

když stáli jako ovce mezi vlky?

Kde jest ta svatá láska učedníků,

v níž rozkoš měli anjelé i Bůh?

Kde cit ten bratrský, jímž v zloby ryku

tak vroucně, dojemně lnul k druhu druh,

že říkaly i davy protivníků:

„Aj, jak jsou jedno srdce, jeden duch!

Jak mají soucit s každé bědy vráskou,

hněv neznají, i křivdy mstí – jen láskou!“

Tak bylo kdys. Tak rozkošnými květy

byl poset druhdy církve jarní sad,

když v letnice na křesťanské ty čety

Duch svatý jako jarní prška pad. –

Ó vzplanou kdy zas víry svaté vzněty?

Přemůže láska srdcí mráz a chlad?

Ó zavane nám do života ruchu

kdy zase máj, zas nové jaro duchů?

Ach, přijde čas, kdy vryje v dějin desky

lid Písma zas den slavné obnovy,

kdy šlehnou mocně kalicha zas blesky

těm mučedníkům našim na rovy?

Ach, přijde čas, kdy ten náš národ český

si ztrhá s šíje tmářův okovy,

a dokáže, že duch, jímž kdys tak slynul,

v nás přece ještě cele nevyhynul?

Je marnost člověk, nechť i mocí slyne;

to jaro může vykouzlit jen Bůh.

Nuž vzhlédni, smiluj ty se, Hospodine,

kéž zaburácí v srdcích tvůj zas Duch!

Kéž obživí, co v lhostejnosti hyne!

Kéž vzbudí víru a s ní nový ruch!

Kéž jednou kraje české zas to spatří,

že Kristus vskutku Pán náš a my bratří!