Ach, půjdu, půjdu tam...

Ach, půjdu, půjdu tam, kde západ hoří

a stín se dlouží opuštěných cest,

kde ztratím se jak škeble v modrém moři

a najdu nimbus dávno zbledlých hvězd,

kde slavné sny jsou v kůru vetkány,

kde sochy sní, a mlčí fontány –

a vázy čekají na růží déšť.

Ty bílé sochy – čeho svědky byly,

ty fontány – co vychrlily vod,

ty zámky, ach, co lásky utajily,

co stromy smutných vyzpívaly not;

čí stopy byly v písek vepsány,

kde sochy sní, a mlčí fontány

a vázy čekají na růží déšť!

Potkám tam duchy královen a králů,

milenek sladkých zabloudilý stín,

rozepnu ruce v roztouženém žalu

do sféry milujících heroin,

jež poutaly a byly spoutány,

kde sochy sní a mlčí fontány –

a vázy čekají na růží déšť!

A líbat budu vroucích písní vzdechem,

jež v srdci přikázání božího

se chvějí nadpozemské harfy echem,

a poznáš mne hned z verše prvního,

vždyť v korunu se mění věnec poslaný,

kde sochy sní, a mlčí fontány,

a vázy čekají na růží déšť!

Ty přijdeš, přijdeš tam, kde stojím tichá

a věrně čekající v doufání,

kde srdce bludné zázraky své slýchá,

sny rozzpívané v jara zasmání,

kde každý polibek je balšám na rány,

kde sochy sní, a mlčí fontány –

a vázy čekají na růží déšť.