ACH, SYLVO...

Ach, Sylvo, milá kdysi panna

už válí se kdes nedbale,

postýlka není odestlána

a šatečky jak chuchvale.

Nad šicím stolkem neuklání

se hlava tvá den celičký,

už nešiješ si více na ni

košilky, pláště, pentličky.

Ta Nikta je tak opuštěna,

má ve skleněných očích žel,

líc červená je zasmušena

a skráň jí smutek obestřel.

Však Sylviino srdce mladé

též trpí as... Ne ponejprv

jsem zahlíd, jak se z oka krade

a incognito v temnu brv

se slza skrývá, než se spustí

po rozhořelých tvářičkách

do stránek knihy, které šustí,

co Sylva maně vzdychá: Ach!

Neb Sylva čte. Jen vážné knihy.

Tak, jak jsme my je čítali.

A vzdychá bolem sladké tíhy,

jak my i kdysi vzdychali.

O četbě ráda pohovoří,

však se staršími výhradně,

a tu jí líčko znovu hoří

a hrdá je jaks důkladně –

Děvčátko vyšlo ze zahrady,

vrátka se za ním zavřela...

v úžasu stojí nyní tady –

Zahrada za ním zmizela...

Zde živo bylo. Vozy jely,

a lidé šli tu v hovoru.

Šlo cestou v dál, kde hory čněly

v modravém, velkém prostoru.

Ten ruch a život těšil dítě,

neb znalo po všechny své dny

jen zahradu, v níž žilo skrytě,

a ptáky, stromy, květiny...

A samo sobě být se zdálo

už velkým, šťastným, hotovým...

Vždyť slunce ještě teple hřálo,

z luk vůně šla a ze vsí dým. – –

Mé dítě, nechci myslit ani,

co bude dál, vždyť já jsem žil –

hlas zkušeností, vzpomínání

mi ze všeho zbyl za podíl.

Nejraděj chtěl bych nyní jíti

a hledat duší zděšenou

tu pohádečku tvého žití,

tu zahradu tvou ztracenou...