Ach to by bylo nejlíp snad...

Ach to by bylo nejlíp snad,

bych prchnul v širý svět

a zapomněl ten smutný sad,

kam vsadili můj květ,

mé drahé dítě, radosť mou,

a pýchu písní mých,

když ptáci vedly omlaď svou

do končin neznámých.

Ach tobě bylo nejlíp snad,

bych někde v skrýši skal,

v smír žalům, jimž jsem v náruč pad,

hrob sobě vykopal

a čekal, až by v šťastný den

duch dceruščin mě zdvih’,

jak vyjasněný vzdech a sen

do končin neznámých.