Ach ty horo!

Ach, ty horo, horo, horo,

kletbo vlasti zkamenělá,

což jsi smutkem pro své děti

přiodít se zapomněla?

Zapomněla, zapomínáš,

jen svou hlavu k dolu nížíš,

snad se v proudech rudé krve

jako nevěstka prohlížíš.

Hanba, horo, hanba tobě,

že jsi ruky odvrátila,

když na místě vlastních dětí,

luza z tvého prsu pila.

Prosil tebe vlastní rod tvůj

o tvé požehnání kleče,

prosil o ně hloubkou srdce,

ty’s je dala hloubkou meče.

Prosili je nahým čelem,

ty’s jim šlápla na temena,

kázala jsi srdce poutat,

srdce plná – pohozená.

Divná ženo, divná ženo

v poškvrněném bílém hávu,

vždyť na místě srdce svého

zkamenělou skrýváš slávu.

Na temeně pyšně neseš,

vlastní hanby požehnání,

žiješ, žiješ, budeš žíti

z vlastních dítek porubání.