ACHERONTIA ATROPOS.

Zas jara vřelým políbením

se rozesmály lučiny,

a stará lípa u hřbitova

své ptactvo vítá z ciziny.

Pod lípou cesta k modrým horám,

i já jsem druhdy po ní šel,

tož do světa své štěstí hledat –

však že je mám, jsem nevěděl.

Tu prvním krokem štěstí moje

při prvním prchlo loučení,

jak motýl prchlo zlatokřídlý,

když listí žloutne v jeseni.

A já se po něm darmo honil,

div že mi stačil šírý svět,

ba k nebi až má píseň za ním

svůj rozepjala orlí let.

A prchly roky – na mém čele

juž stopy svoje nechal čas,

pod lípou stojím na rozcestí

a po svém štěstí ptám se zas.

Či tak jest život velkým hrobem,

že všecko, všecko pochová? –

Však aj, tu vznáší velký motýl

se ke mně od zdi hřbitova.

A křídel jeho lehké chvění

zní jako tichá žaloba

a na černé se hlavě bělá

umrlčí lebky podoba.

Na tmavém těle šedé čáry,

jak runy v divném spojení,

snad chmúrná báj to mého štěstí,

jež více není k splnění.

Červánek hasne na západě

a v klínu noci dřímá den –

já našel opět svoje štěstí...

buď Pánu dík – jsem spokojen!