(ACQUA FELICE.)

Hnal stáda pastvou, z proutí bič si pleta,

pak prodíral se těsnem četných brodů,

až v podivnou a netušenou shodu

hůl pastevce za berlu směnil světa.

Slul Sixtem, a když v parném žáru léta

svou stavbu skončil, na posledním schodu

hůl vztýčil svou a s výše vodovodu

děl k lidu: „Nechať věčné město zkvétá,

proud vody z dálných pramenů se řítí,

věz ale každý, kdo kdy budeš píti:

Ne pára jen, jež nad mořem se houpá

a se rtů země do vzduchu se ztrácí,

i duše lidská ku nebesům vstoupá,

a nebe obě očištěné vrací.“