ACTA SANCTORUM

Též scéně národa se leckdy stane,

že pochodí jak u Jankova Kec.

Jsouť cesty Páně cesty nezbadané...

I v neštěstí však z lóže svítí Götz.

Když o roli si řekneš Hilarovi

a zničen pádíš zpět jak z města hrůz,

kdos pohladí tě pohledy a slovy

tak příjemně, jak přijímal by kus.

To šepce on, jenž sám vždy nevděk sklízí,

leč s pokorou jej nese vyšších sfér,

on, slitovník, on, František d’Assisi,

on, člověk z Claudela, on, Doux-Amer...

Má v hlase slib, jak zaslíbená panna,

má v hlase dojetí, jak ptáčka ston;

ba, zář kol drátů skví se požehnaná,

když modlitba se line v telefon:

„Můj bratře herče, bratří dramatici,

mně bratrem je – byť nebratrským – chef...

Ach proč a proč jen... jak to jenom říci...

ach proč jsou muži loupežníci –

zvlášť autoři, když cedím za ně krev!“