Ad astra!

Na vlnách se pochyb klátí

loď má, kterou zora zlatí.

Sám si pevně řídím vesla,

nedbám, že se bouře snesla,

obzor kalí, v moři skály

šklebí se už na mne z dáli.

Co mně do vln, vichřic hněvu?

Já se modlím v ranním zpěvu:

Per ardua ad astra!

Je člověk prach, jenž marně stihá kolesa,

však svýma rukama by strhl nebesa.

Štít závratný, jenž čelem sahá v oblaka,

jej k sobě přiláká jak stožár buřňáka.

A trním, skaliskem jej žene dálka cest,

až tělo krvácí, však duch jde drahou hvězd.

Dá křídla myšlénkám a citům volný tok

a z číše křišťálné nadšeni pije mok.

Bezsenné vy noci dlouhé!

V bolestech a dumě pouhé

při lampě jsem snášel žluté

trámy, stožár k lodi duté,

plachty k lánu, abych k ránu

vyplul v život – k oceánu.

Rozchvěn v prsou, s vlhkým zrakem

pohlížel jsem za oblakem:

Per ardua ad astra!

Je člověk křehký tvor, však s perlou skořápka,

on ve vzduchu jest orel, v moři potápka.

Báj lidstva o štěstí jej k písni vábívá,

a sám přec spoustu vichrů v prsou ukrývá.

A když se blankyt trhá v třesku hromovém,

jak cestu žití zblažiť, sní on pod krovem,

ta všechna řeč, jíž moře mluví, nebesa,

v něm zpívá, pláče, rozjitří se, rozplesá.

Co v tu loď? Jak Noe starý

holubic a orlů páry

a svou lýru prostou vložím,

obepjatu čerstvým hložím.

U stožáru za vln sváru

opřen stojím, nedbám zmaru,

však tam v dálce břeh se šeří,

a má duše doufá, věří:

Per ardua ad astra!

Kde lásky, svobody zrak plá pln lahody,

kde mysl volna jest, tam plno úrody.

Tam radosť, blaho dlí, sváteční všude ruch,

háj zpěvem vlní se a zlatým klasem luh.

Však k zemi přikuti jsme pouty, řetězy,

a zem je tyran, nad duchem jenž vítězí.

A Samson, jenž chce sloupem zbořiť zpupný chrám,

hrob najde v troskách – z nich však vzejde fénix sám.

Dálný břehu, bájná země!

Nedbám víru. Siné témě

ku východu mlčky zvedám,

jitra růžný zásvit hledám.

Žízní hnaná – poušť kol planá –

jest mých tužeb karavana.

Srdce tluk však radí jisto:

„Čelo jen měj strachu čisto –

Per ardua ad astra!“

Ó nikdo neví z nás, zda nesklame jej krok,

zda stožár nepraskne, vír prorve lodi bok.

I hvězdy vrátky jsou, a snové pohasnou,

a ti kdož slábi jsou, před smrtí užasnou.

Však z žuly sval má muž a smrť ho neleká,

jen srdce když mu dí: „Nezapřels člověka.“

A srdce vyrvěte mu, žíť on bude dál:

plá dosud Prometheův duch s kavkazských skal!

Věčné hvězdy v nebes báni,

jež jste zřely do svítání

do mé duše snův a bojů,

z moře pochyb, ze příbojů

k vám se dívám, vás jen vzývám,

ku vašim vždy toužím nivám.

V hrob mi sviťte září hustou,

že můj cíl šel cestou pustou –

per aspera ad astra!