AD BESTIAS!

Jich bylo hlouček. Ženy, muži, starci.

A žalováni z galilejských bludů

před soudem stáli. Přisvědčili přímo,

že křesťany jsou. Odepřeli poctu

obrazu císařovu. Načež lid, jenž dosud

jen mručením a zrakem plným zlosti

sledoval výslech, hlasně křičet začal:

„Ad bestias!“ –

Tu líce provinilců

nadšením vzplály, jak by jim byl slíben

ten nejkrásnější osud v živobytí,

a když jim v posled praetor kázal poctít

obětí zvyklou Jova Nejlepšího,

tu s takou pýchou křičeli „Ne!“ svoje

a tolik urážek v líc vrhli bohu,

že diváci tím více rozpáleni:

„Ad bestias!“ – a ne už jako přání,

však jako rozkaz – řvali praetorovi.

„Ad bestias!“ kýv tedy hlavou praetor.

A křesťané se obrátili směrem,

kde ležel cirkus; vykročili svěže

a krokem spěšným pospíchali k němu,

že vojáci jim sotva stačit mohli.

A z hrdel zpěv se dral jim, který radost,

jak probíhala celým tělem jejich,

trhala v kusy, lámala a nesla.

O slasti pěli, blaženosti svojí,

o nebes králi, o pastýři dobrém,

o bráně, která se jim otevírá,

o smrti vítězství a slávě zmaru...

V diváků sboru Řek stál jeden stranou,

měl plášť a vous a pohled filosofa,

ten ruce zkříživ na prsou zřel pilně

k průběhu soudu. A když odsouzenci

se brali k cirku, s úsměvem si řekl:

– Zpívají paian a jsou spokojeni.

I lid je spokojen. I spravedlnost.

A bestie též spokojeny budou.

Tož slušno, bych i já byl spokojený

z té harmonie Osudů a věcí... –