AD FINEM:

Den vydrážděn a zoufalý:

Mdlý pleskot deště. Větru vytí.

Daleko kdes hřmí přívaly.

Daleko vše, co schopno hřmíti.

Nelze být měkkým ani mstít.

Projevu schopnost abstraktní je.

Stagnace citu. Líný klid

občánka, který dobře žije.

Daleko kdes hřmí přívaly.

Naslouchej, schoulen ve svém plášti!

– Citlivost stará živa-li?

Ještě je láska? ještě je záští?

Je ještě vášeň? ještě je hněv?

Jsou ohně, které rudě plály...?

– Není jich už! Nic nevzpění krev:

Jen šedé mlhy táhnou v dáli...

Poslední ze všech zbyl tu smích;

neškodný takto. Někdy raní.

Má hloupé gesto Skrčených,

když zpívá se o milování.

A je v něm jakýs divný vztek,

bezdůvodný a potměšilý:

Zlobí se někdy do dálek

na ty, kdož sotva ublížili...

Nač tedy smích a proč ten hněv?

– Mdlá nevrlost se roztesknila

pro starou píseň, pro úsměv,

pro něhu, která kdys tu byla,

pro oči, jež se dívaly

měkce tak... Requiescant, Pane! –

Daleko kdes hřmí přívaly.

Daleko bouře rozpoutané.