Ad Te!

Nad hříchů propastí kdy polo ztracen

jsem potácel se žitím pohrdaje,

jež za mnou leželo jak chmúrná báje,

rub jejíž drsný jest na vrch tak zlacen;

kdy blaha mého chrám, ach ležel zvrácen –

já nepoznal jsem nikdy jeho taje –

kdy marně hledal jsem práh svého ráje

a duch můj klesal zoufalostí schvácen;

kdys v dumách těžkých bděl jsem – v půlnoc právě

po stěně paprsk luny chvěl se hravě –

v něm plál mi ústret obraz Matky Páně –

a mládí sny zas nitrem táhnou maně

a sám se tážu, co mi brání v ráj ten sladký,

syn zbloudilý, se vrátit k Tobě zpátky?!