Ad te clamamus exules filii Evae.

Ve tmách hoří divoké máky

a krvavě zardělý měsíc

v nesmírném tichu koupá chvílemi

v zálivech mračen svůj kov.

Jdou léta umdlená parny života,

jdou hluboko dole...

A nad propastmi

na tvrdém, kamenném trůně

zamračený a nahý

sedí

protinožec boha. – – –

Jsou zasmušilí básníci s roznícenými zraky;

ti v opálové misky duše své

třesavé paprsky života

nervosníma dlaněma chytají

a, nemocemi věku pobledlí,

přec nové víry Jani Křtitelé jsou

a k NĚMU v sladkém duši přátelství

přivinuli se.

Jsou duše vzdorné, velikých moří vlny,

pod zázrakem svého slunce bijící v kameny břehů

s palčivou touhou na dně: rozlít nádheru svoji

v hýření nekonečném barev, lesků a vůní

v prostoru bez hrází

volně,

volně, oh, volně!

Ti žhavými zpyšněli boji

a nenávist našli u králů

a JEMU, prvnímu rebellu,

hrdě říkají: Bratře!

Jsou ženy delikátní s milenci subtilními,

jsou nyvé páry dítek Astartiných,

jež s kalným leskem nostalgie v oku

svá měkká ňadra slunci obnažují

a v divých nocích lásky k NĚMU:

Bože! vzdychají.

A jiné ženy jsou a jiní muži,

z království bídy smutní poddaní,

jimž masky duší život z vosku modeloval

a každý den se rydlem poznamená v tvář jim,

kde stopy krve zůstaly po dlaních,

v něž mdloba sklání je.

Ti mlčky trpí,

mlčky zatínají pěstě

a mlčky čekají, jak čeká velká naděje,

a k němu v duších: Otče! volají. –

A nad propastmi,

na tvrdém, kamenném trůně

sedí

ON,

Satan,

náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy,

oheň přívětivý v kraji podzimkovém,

síla duší, pýcha srdcí lidských,

a čeká.

Výheň žhavých jeho zřítelnic

plá, maják záchranný, ve tmách země,

svadlé

pod těžkou stopou Nazaretského.

A on čeká

velikým čekáním silných,

neboť i jeho koráby

přirazí ku břehům žití

a vítězné

i polnice jeho zástupů

v Kanaan života vtrhnou,

kde nalité hrozny révy

pro všechna zardí se ústa

na luzích, jež zkvetou barvami,

jak nepoznala jich země,

skropená rosou volných, širokých nebes,

jež morósní suverén opustil,

zahnán radostí lidskou.

To bude člověka chvíle největší.

A žena krásná

s očima sálajícíma

a s ňadry vřelými

na Golgathu vystoupí nahá,

květ stylisovaný v melodii žhavou,

bílý zázrak v metamorfose tvarů,

a jemně skloní

na ňadra výskající hlavu zkrvavělou

Ukřižovaného

a ruce trčící do výše vyčítavě

od hřebů osvobodí a tělo sejme s dřeva

jež strouchnivělé k nohám se jí sřítí. – – –

Jdou léta umdlená parny života,

jdou hluboko dole

nad řekou špíny, zločinů a krve,

nad slavobranou pro básníky králů,

nad blahoslavením pokojných a tichých...

Však nad propastmi,

na tvrdém kamenném trůně

zamračený a nahý

čeká

protinožec boha.

Ve tmách hoří divoké máky,

a krvavě zardělý měsíc

v nesmírném tichu koupá chvílemi

v zálivech mračen svůj kov.