Ad te, Domine!

Hospodine, volám k tobě

z prostřed bouří, z prostřed mraků:

bleskem šlehni ve útrobě,

k písni zapal střely zraků!

Vichru nám je třeba k zpěvu,

zlatá struna – věnec hadů,

a tu píseň, sykot hněvu –

píseň tu ti k nohoum kladu.

Máme slzy, máme žaly,

ale meče jenom žádné –

dej nám mečů, lehnou skály,

vrahů pýcha k zemi padne!

A když nedáš – píseň moje

věčně hřmít ti v srdci bude,

vzdechy vyschnou mraků zdroje,

trůn ti spálí slzy rudé.

Dej nám blesky, dej nám hromy,

sami den svůj vrátíme si,

oštěp vrahů vichr zlomí,

naše bouř v jich zadme lesy!

A když nedáš – naše muka

rozkruší tvá nebesa ti,

gigantů ji zvedne ruka,

obrů krokem světy zvrátí.

Zalehne ti chaos v světy,

hvězdy svrhá do propasti –

hymnus velký, divý, kletý

vesmírem ti bude třásti.

Na mohylu zbude dosti,

z kolosů si sklenem hroby,

věků hlod tu rakev kostí

nerozkruší, nerozdrobí!

Hospodine, volám k tobě

z prostřed bouří, z prostřed mraků:

přidej perlu k slávy zdobě,

přidej slávu ke zázraku!

Jsme jak kámen v světů moři,

kam jej vrhneš, tam se řítí,

zavrhni – a věky zboří,

vznes – a chválou zajiskří ti! –