Adagio – Beethoven.

Ty duše mrtvých, kteří láskou zemřeli,

teď odvalují těžký kámen náhrobní,

a pláčí sladké slzy, volají

nejdražší jména živoucích.

Co v hrobě dlouho zvolna hnilo srdce jich,

a minulosti bolest v nich juž doplála,

teď znovu dávné rány jitří se,

novou se krví pramení.

A hudbou hrobů, toužnou duchů písní zas

se k živým hlásí, teskně s nimi hovoří,

a na city se táží pradávné,

jež letly k Hádu hlubinám.

A v sladké víře, touze bouřné, horoucí

se tisknou k živým jako stíny oblačné,

a z moře smrti k lásce života

spínají ruce krvavé.

Však marno – tichne píseň, most ten hvězdnatý,

kde potkati se mohou mrtví s živými,

a se vzlykem se řítí zoufale

mrtví zas dolů do hrobů.