ADAGIO SRDCE.

Tiché sny jdou duší hudbou kolébavou,

vlaštovky, jež teskně veslují mou hlavou..

Měkko mi je v duši, líto mi je všeho,

trpícího mlčky, nedořeknutého...

Dívek-panenek, jež v koutku sedávají,

na své ženichy však marně čekávají,

srdcí chlapeckých, snících jen zaraženě

sladkých o loktech a o skutečné ženě.

Rád bych pohladil dnes děcko v zamlknutí,

které, zakřiknuto, šeptmo si jen kutí.

V ruce své vzal hlavu snílka šestnáctiletého,

který lásky sen ze srdce upřed svého,

a teď vkládá jej v každičké dívčí tělo.

On, chtěl bych vzít dneska hlavu v ruce své

všemu, snem co trpí, krásně churavé...