Adagio.

Když západ nachem slunce zahořel,

stín akátů když v cestu klad’ se dlouhý,

a v jejich vůni motýl zvolna mřel,

já duši svoji plnou měl jsem touhy.

To vzpomínal jsem jak vám děkovat,

že k mojí hrudi sklonila jste čelo,

květ duše své že nechala jste plát

v mé smutné srdce, které touhou mřelo.

A kdybych věděl, životem svým snad

že vaše štěstí vykoupil bych maně,

ó já bych šel a položil jej rád,

a ještě v smrti modlil bych se za ně.

A kdyby jednou řekl mi váš ret,

že v život svůj vás nikdy nepovedu,

ó věřte mi, já odešel bych hned,

a ještě bych vám žehnal ku posledu.

Však jestli teď své lásky drahý skvost

vy na mých prsou zanecháte chvíli,

pro svoje sny já budu míti dost,

a v duši mé květ bude vonět bílý.