ADAGIO.

Ó zda si vzpomenem v těch nocích příští zimy,

že bylo jaro též, kdy konvalinky kvetly,

že spolu byli jsme v něm dětmi blouznivými

a zřeli sebe jen a oblohy jas světlý?!

Ó zda si vzpomenem, až bude jaro zase,

že dole pod zemí tlí plno mrtvých stínů,

kde není nadšení ni květů v jarní kráse,

kde budu hynout též a nikdy nezahynu?!

A v krásném jaře tom že měli jsme se rádi,

že stokrát v přísahách jsme vzpláli láskou svojí

a že jsme věřili v své teplé, zlaté mládí

a v život budoucí, jenž na věky nás pojí?!

My oba chtěli jsme svět u svých nohou zříti

a být přec žebráky a žíti nepoznáni,

my chtěli štěstím svým svou lásku vykoupiti

a bolest obětí pak neucítit ani.

My oba do duší jsme jaro chtěli schovat,

by věčně hřálo nás a plálo temnem zimy,

svým srdcím chtěli jsme své štěstí obětovat

a nést je pláněmi jen sněhy pokrytými.

Ó bude dlouhá noc a do jejího prázdna

to zazní výkřikem, jenž neuslyšen shasne,

Ty sotva pochopíš, že v ona pekla srázná

se řítí štěstí mé a celé jaro krásné.

Ty možná řekneš jen: „Nic nechtěli jsme více –

a vše to splněno přec štěstím ještě není,

ač láskou pláli jsme jak očí zřítelnice,

přec v jejím poháru jsme našli utrpení!“

Pak sepni ruce své, ty měkké ruce bílé,

až Tebe unaví ten všední život podlý,

pak aspoň vzpomínkou v své touze zasmušile

se za mne v nocích těch jak za mrtvého modli.

Však pro mne mrtvého již nelkej zamyšlená –

já vzbuzen slzou Tvou bych jistě procit’ znovu

a znovu cítil vše, čím celý život stená,

jenž z teplé kolébky jde s námi ke hřbitovu.

A Kristu závidět bych musil na svém hrobě,

jejž také nenávist a nízkost na kříž vklála,

že matka zlíbala mu chladné ruce obě

a žena pod křížem že pro smrt jeho lkala.