Adagio.

Byl máj již v odkvětu, já seděl tich

kdes v parku, sám, a díval se, jak květ

již opadává, rozkoš chvilková,

jíž příroda se mladá opije,

než vydá klas a plod. A jako sníh

před málo měsíci, tak nyní dštil

květ bílý, lístek za lístkem, a psal

na šedou půdu bílou literou

své runy děsné, duchu strašnější

než žalmy, bible, nežli zjevení,

jež na Pathmu měl Jan. Mrak slunce kryl,

a jako ze slepého oka svit

se smutný lije, z mraku světlo mdlé

a polslepé se na zem lilo přec.

Kol listí chvělo se a zmítalo

pod bouřným větrem, který prudce tíh’

jak duchů sbor, sbor duchů vražedných

a pohnul každé poupě, list i květ,

i stéblo, trávku, klásek ukrytý,

jak smrti dech by živý dusil rod.

A vzduchem spěly bolné myšlénky

o smrti, zmaru, neboť zakryto

teď bylo slunce, a jen šerý mrak

se třpytil v okraji. A větví tíž

a trávy směs, troud květů odkvetlých,

vše smutkem chvělo se tak hlubokým,

a bolestí, a jenom lonský list,

ta duma mládí zapomenutá,

to děsné „včera“, nápis hrobový,

sen ztracený a slovo vyhaslé

si šuměl vesele, on jediný

se třásl slastí, dávno umřelý

zde cítil rozkoš smrti, neb co živé,

to bolest jímá při myšlénce na smrt.

A já jsem myslil na mrtvé a cítil

v tu chvíli jejich klid, a těžký sen,

a ono hrobu nic, tu prázdnotu,

již neví, kterak zvát má, lidská řeč,

neb tato zná jen slova „smrt“ a „zmar“,

i „mír“ a „věčnost“, ale obsah toho,

toť jest, co lidský mozek nechápe.

A tu jsem zavřev oči klidně snil

a pustil mimo sebe myšlénky,

i cit a vědomí, že živ jsem dosud,

a cítil jsem jen hrobu chlad, a vítr

jak vál, já mněl, že smrti je to dech.

To byla hlubina, v niž jenom jednou

smí vzhlednout smrtelník a ucouvne

a od propasti v hrůze vrátí se,

a dole na dně tmavém andělé

cos pěli, to, co tušil Beethoven,

když Adagio nesl v duši své:

„Smiluj se, jenž jsi Myšlénka a Sen!“

A potom náhle probudiv se z dům,

když květů bílých spadlý poprašek

se dotkl mého čela, zachvěl jsem se

jak z bouře mořské na břeh vyvržen.

A tu se slunce objevilo zas,

jak světlý bůh, a zmizel přelud můj,

taj hrobu, smrt a hrůza věčnosti,

a já jsem cítil rozkoš závratnou

a žárlivou a božskou, opojnou,

tu rozkoš živých, že tu dosud dýchám

a chodím, cítím, že jsem dosud živ!