Adagio.

Kře rozvíjely smaragdové puky,

do jejich houští samici svou lákal

kos táhlými a flétnovými zvuky,

a jarní den se pomalu juž smrákal.

Z loňského listí jaterníků shluky

se modraly... a pramen jak by plakal...

tys myslila na brzký den rozluky,

já v oku cítil cos jak jemný zákal.

V předtuše samoty a nekonečných dnů,

jež stesky vyplní a smutek dlouhých snů

o kratinké té vesně naší lásky,

v předtuše pláčů tvých se pohled zamžil mi...

Na zem se stromů dav klad stíny dlouhými

a já ti hladil lehce krátké vlásky...