ADAGIO.

Je mladé jaro v plné vnadě,

je plné vůně, snů a tuch,

já vidím tebe sedět v sadě,

větřík tu duje v splítku stuh,

v čelo ti padá jabloňový stín

a v klín

ti zvadlý padá jabloňový květ.

Bez vlády ruka odpočívá

a do daleka tvůj se dívá hled,

a jest, jak na večer když tůň se stmívá,

tak šerý, bolný; chladné jako led

se nade ním to nebe rozepíná

a na tvém mrazném čele dohasíná

poslední štěstí sled.