Adagio.

Tiše jarní větry dují

omžených mi do oken,

bílé mraky nebem plují,

lehké, vzdušné jako sen.

Plna poupat větev ťuká

v okna: Otevř, máj tu jest!

Hlohu snět jest jako ruka,

z které padá tisíc hvězd.

A ty květy jen se vrší

podél cest i na polích

a v tom teplém tichu prší,

jen to šumí v topolích!

Za každou tu slzu deště

volá země nebi: Dík!

Jenom houšť a jen víc ještě,

teď je pravý okamžik!

A jak do deště se dívá

do dálky zrak napjatý,

co to v kapkách k zemi splývá,

svítí jako dukáty.

Svítí to a zvoní zticha

matce zemi k ovlaze,

i to srdce sotva dýchá,

je mu sladce, přeblaze.

V něm to raší, v něm to květe

neznámými zázraky,

oblétnout chce tebe, světe,

s labutími oblaky.

Zpívá, dýchá vůní hlohu,

dosáhnout chce zlatých hvězd,

sní, že vyrovná se Bohu,

neví, že to láska jest!