Adagio.

Zapadlo slunce v purpurové lože

a s výše kanula tiš dálných mírů,

když Tebe hledal jsem, ach, velký Bože,

a rozplýval se celý do vesmíru.

Já cítil tenkráte, jak vzhůru letím,

rozstříknut v atomy, a přec já celý,

s myšlenek nemyšlených rozepětím,

jež jako propasti se otevřely.

Krev bolestí a hlučný šarlat pýchy,

slz lásky opál, radost v bílém šatu,

ctnost asketů a zlatých trůnů hříchy,

vše ztrácelo se v Ticha majestátu.

Já v kraji byl, kde existence zmírá,

kde vše se mění v absolutní Bytí,

kde hymnus Ticha nocí všehomíra

jak vodopád se do věčnosti řítí.

Chorály Nezrozených kolem zněly,

já cítil je a chápal jejich záři.

A moje myšlenky se rozhořely

jak dlouhé, bílé svíce na oltáři.