ADAGIO.

Ke staré zdi jsem klesla

na schodech petřínských,

kříž života jsem nesla

a slzy v prsou svých.

A tekl den tak hluše,

jak vždy se vrací zpět,

by vyrval perlu z duše,

by urval srdci květ...

když poprvé jsem slyšela loretánské zvonky.

Mně vyznělo, že jiný

ten život němůž’ být,

za sluncem táhnou stíny,

až v hrobě bude klid...

Tam s Hradčan smírně chvělo

se kouzlo v mračný žal, – –

a srdce žít zas chtělo,

a bilo, bilo – dál, – – –

když poprvé jsem slyšela loretánské zvonky.